Co se stane, když...

4. dubna 2018 v 20:22 |  Život po maturitě
Co se stane, když si tenhle nový kabát teď dopřejete?

"Krok do neznáma" se úzce pojí s otázkou "co by bylo, kdyby...". Do téhle situace se dostávám v podstatě každý měsíc s výplatním termínem. Dělám si pokaždé takový rozpočet na následující období, abych věděla, jak mohu s financemi nakládat. Jestli si můžu dopřát kabát nebo jarní šaty. Můžu koupit nové boty, když jsem ty svoje rozšmajdala? Nebo mě to zruinuje a nebudu si moci pořídit nic nad rámec? A to je ten krok do neznáma. Zariskovat.. Kdybych neriskovala, nikdy bych se nedostala zpět k tomu, co miluji.

Vždycky, už od malička, jsem tíhla ke koním. Minimálně pohladit jsem musela všechny, které jsem viděla. A pak to přišlo, splnil se mi sen a já jsem začala jezdit. Záhy potom mě čekal pád, otřes mozku, bezvědomí a zlomený nos. Kdyby mě máma tehdy nedonutila znovu sednout na koně, tak bych se nedostala nikam.. Po pádu jsem se tedy vrátila a jezdila jsem dalších několik let. Slušně jsem se "vyrajtovala" a už mě jen tak nějaká vzteklina nesundala. Pak mě ale čekala operace kolene, stěhování práce, práce, práce... Nakonec i studium. Nikdy jsem si to nepřipustila úplně, ale ano - ježdění mi vážně chybělo. Občas jsem přistihla sama sebe, jak se mi koulí slzy po tvářích, když jsem si prohlížela fotky z tréninků a z parforsních honů. Jak venku nasávám vůni koní, když jsem jela kolem stájí.. No, a pak jsem se prostě rozhodla. Vždycky to byl sport, který mi udržoval pěknou a pevnou postavu. A teď - jediné sporty, co mě baví, jsou volejbal a tenis a ty si dopřávám jen jednou týdně a to není dost. Sedla jsem ke stolu ke svému rozpočtu a rozhodla se, že to prostě udělám. Nebudu si každý měsíc kupovat nové tričko, vařit si taky můžu sama, a tak dále.. A prostě jsem našla částku, která mě nijak zvlášť neovlivní a můžu díky ní jezdit. Byl to ten krok do neznáma, co se stane, když budu chtít jezdit víc a vybavení a podobně.. Ale udělala jsem to. Nebála jsem se.

První trénink po té době byl naprosto úžasný. Jezdila jsem na obrovské klidné kladrubačce Aureole, která naprosto chápala moji nejistotu a když vycítila, že sklouzávám ze sedla, raději zpomalila, abych jí neupadla :)

No a teď rajtuju jako dřív. Bolí mě operované koleno, kotníky, ruce, nohy, zadek, ale jezdím! Jsem na čerstvém vzduchu, je to makačka jako dřív a mě přijde, že všechy trable a starosti, které jsem měla, odplaví ten vítr, co mi sviští kolem uší.

Co z toho vyplývá - nebojte se udělat ten krok, o kterém už dlouho uvažujete a stále pochybujete. Pokud je za ním něco, o čem věříte, že vás posílí a budete pak spokojenější - just do it! :)
 

Hubnu?

7. března 2018 v 11:30 |  Fitness deník
No upřímně - moc ne :D
Moje snahy vždycky něco zmaří. Tentokrát se se mnou vsadila moje máma o moje krásné a hodně drahé šaty. Nabrala jsem totiž tolik, že je prostě nezapnu. Takže sázka zní - do léta zhubni nebo si pro ně přijedu. A tak začala ta úmorná snaha..

Rovnou jsem řekla, že to budu držet všechno až po zkouškách, protože jinak to nedám. Jak jsem řekla, tak jsem udělala. Nastartovala jsem to tzv. barrandovskou dietou. Je to dieta, kdy toho moc nejíte, a tak nějak přežíváte. Má vás to jako nastartovat a zhubnete asi 5kg (to nemůžu potvrdit, já nemám váhu totiž). Hned po shlédnutí snídaně dostanete menší infarkt. 3 piškoty nebo plátek sýra je totiž sakra málo. Ale jo, zvládnete to. Zapijete to kafem a jedete dál. Prvních deset minut jste v pohodě. Jakmile ale vylezete z domu, vaše smysly zbystří. Najednou cítíte všechno. Teda všechno jídlo. Cítíte i to, co si včera k večeři dala prodavačka z Alberta. No, a pak dorazíte do vestibulu metra. A tam jsou takový ty pekárny. No a je ráno, takže čertsvý pečivo přijelo. Ta vůně toho jablečného šátečku se skořicí se line až ven a vy se tak tak držíte, abyste neuslintli.

Takhle doklepete ten týden. Drželi jste se statečně a nic jste neporušili. A teď to začne - co dál? Tohle už držet nebudete, vždyť by vás to zabilo. Špetka nějakých chrupínek vám neublíží.. Uuuu, brambůrky v akci. Hm, tuhle omeletu zapiju colou.

Ale pak jdete do obchodu v naději, že najdete něco podobného té boží sukni, co jste náhodou objevila před týdnem a fakt vám slušela (a taky jste si jí koupili, že jo). A navlíknete na sebe šaty, co jste si vysnila z modelky na netu (která v tom stejně takhle reálně nevypadala, protože jí kdeco dodělali nebo ubrali). No a zjistíte, že máte podivný nateklý ruce. A ty šaty vám dělaj tak velký boky, že těžko projdete dveřma normálně. Tak tam chvilku stojíte a říkáte si, že by ty šaty byly jinak fajn. A v tu chvíli to ve vás hrkne - vždyť to tak jednou být může. Vždyť se jen stačí snažit..

Poslední odstavec je situace z víkendu. Vysnila jsem si šaty, ale v realitě mi dělaly ještě větší poprsí a obří boky. Kromě toho na mě byly moc dlouhé, což mě dělalo ještě širší a menší. V předchozích odstavcích jsou ale pouze moje myšlenky. Vždycky všude téměř běhám, takže se nestíhám pozastavovat nad vůněmi (ale vím o nich samozřejmě) a už vůbec ne si je kupovat. Když mám hlad, tak sním jabko (po kterém mám ještě větší hlad) a nebo se ponořím do práce tak, že na nic jiného nemyslím. A vyplácí se to - nejsem už tak nateklá a ráno moje břicho nevypadá, že se chystáme někam odletět, jako vzducholoď. A z toho mám radost. Teď k tomu začnu cvičit a věřím, že výsledky přijdou brzy :)

Sociální bublina

6. března 2018 v 12:40 |  Život po maturitě
Nebo taky Sněhulka. Nebo moje krasavice inteligentní. Nebo taky Fabia. Říkám jí všelijak a je to jedno z mých nejoblíbenějších míst. Tohleto moje autíčko používám každý víkend na výjezdy mimo Prahu. Jezdíme v něm většinou ve dvou, občas ve více lidech. Prostě taková ta klasika. Přijala jsem ji jako první velkou zodpovědnost a myslím si, že zatím to vedu celkem dobře.

Proč sociální bublina?
Jsou totiž dny, kdy se už ráno budím s pocitem, že to tady fakt nemůžu vystát a zanedlouho to vyhodím do povětří. Že moje práce stojí za prd a určití lidé, které v ní potkávám, taky (to je ale realita, ne jen moje myšlenky). Takže v podstatě skutečně od rána ten den bude stát za houby. Dřív, když jsem fakt musela jet tím MHD, to bylo snad ještě horší. Lidi nekoukají na cestu, vráží do vás, když vidí, že vám ta taška za chvíli oderve rameno, tak vás prostě sednout nepustí. A v momentě, kdy takhle musíte převážet třeba ještě lyže, přeskáče a celkově výbavu na hory a omylem někoho švihnete po hlavě lyžema, no tak se můžou poto.. Ale byla to jejich chyba, vy totiž nemáte oči na zadku.. A teď, když vím, že ten den opravdu bude stát za houby, tak se prostě zavřu do svojí sociální bubliny. Do auta. Absolvuji normálně hodinovou cestu do práce během 15ti minut. Nikdo do mě nestrká. Můžu si písničky pouštět nahlas a ne si rvát sluchátka až do mozku. Sedím si v klidu na svém sedadle a nikdo mi každou chvíli nešlape na nohy. A to je přesně ten efekt - všechno je růžovější, moje sociální bublina mě chrání před vnějším vlivem a já jsem spokojenější. A pak je to lepší i pro moje okolí (věřte mi). Nejsem tak zpruzelá, nechodím věčně zamračená a občas se stane, že se na lidi kolem i usměju. Je to skutečně vzácná situace, takže pokud se vám někdy stalo, že jsem se na vás jen tak usmála, je to pro vás pocta. Normálně bych vás totiž totálně zabila sveřepým pohledem..
Myslím si prostě, že život s autem je jednodušší. Všude se dostanete a když potkáte blbce, můžete si hezky ulevit tím, že ho pořádně protroubíte.

Jo a otázky typu - nejsi na auto moc mladá? K čemu ti auto bude? -> Nejsem a je vám do toho prd. Každý je tak mladý (či starý), jak se cítí!!
 


S tužkou v ruce

27. února 2018 v 7:53 |  Život po maturitě
Děláte si legraci? To je strašně široký pojem.. S jakou tužkou? Je to propiska? Luxusní propiska? Je to pero? Je to obyčejná tužka? Je to mikrotužka? Se svým talentem bych se mohla ptát do konce života..
Asi hlavně záleží na tom, co s tou tužkou vlastně děláme. Jako jo, základní činnost, že jí držíme, jde teď stranou. Lépe formulovaná věta by byla - za jakým účelem tu tužku držíme.
Vždycky jsem si říkala, jak je fajn, že s propiskami, tužkami, fixkami a podobnými nesmysly vypadáte, že jste fakt sežrali všechnu moudrost světa a dokážete dvě hodiny plynule konverzovat na jakékoliv téma. Ale! Propisky nestačí.. Musíte mít ještě sešítky, diářky, učebnice, zahraniční průvodce, mapy, takový ty brejle co má každej a nejlíp obří messy bun, kterej jste ráno museli vytvořit z těch pár natupírovaných chlupů, co vám na hlavě rostou, protože co si budeme vykládat - dlouhý pěkný vlasy, který si messy bun prakticky dělaj sami, maj jen holky na You Tube.
Když tohle všechno už teda máte, nastává ta část, kdy musíte žačít konverzovat. Právě mám v práci dvoudenní školení, na kterém se učíme vyjednávat, komunikovat, vystupovat. No, neni to sranda. Vytahovali jsme si témata, kdy jsme měli okamžitě začít 2 minuty mluvit. No a tady přichází ta věc. Nervozita. Lektorka sice tvrdí, že je na nás vidět jen 10%, ale buďme trochu upřímní - v momentě, kdy si složíte ruce na prsou, zrudnete, začnete koktat a zadrhávat se, tak je to tak 50%.. Takže, jak chcete konverzovat plynule 2 hodiny, když nedokážete ani blekotat 1 minutu? Ale vždyť vypadáte strašně chytře a vzdělaně, co se stalo? No, tomu se říká "první dojem". Ano, je velice důležitý. Prvním dojmem prostě zaujmete. Třeba na pohovoru, to je prostě ten wow efekt.. No a pak otevřete tlamku a začnou z vás padat totální nesmysly. A ten, kdo vede pohovor, na vás jen tupě zírá, protože prostě mluvíte o hrušce, ačkoliv on se ptal na jabko.. A víte co? Můžete si za to sami :) Protože vzdělaně jen vypadáte.. A říkat někomu, kdo studuje a zároveň pracuje, že to stejně k ničemu neni a dneska už VŠ není potřeba... tak to si povíme, až já budu sedět a budu vést ten pohovor a vy budete tupě mluvit o něčem, kde vůbec nevíte, o co jde :)
Ale to jsem hodně odbočila.. Co jsem se vlastně, s tou tužkou v ruce, snažila říct?? No to, že si svůj osud každý píšeme sám. A svojí budoucnost. A nemusí to být jen letní dovolená. Může to být třeba i bakalářská práce, kterou si předestřete budoucnost, protože díky ní (jo a složení státnic), budeme moci pokračovat do dalšího studia :)

Investice

24. února 2018 v 10:56 |  Život po maturitě
Nedávno jsem se rozčílila naprosto do běla. Jsem velká milovnice kabelek, můžu jich mít plno a vždycky u mě najdou využití. Protože chodím do školy a potřebuji si nosit buďto učebnice, velké sešity nebo notebook, potřebuji i velkou kabelku. V záchvatu paniky, že žádnou nemám (ve skutečnosti mám doma dvě Smějící se ) jsem se po práci jedno odpoledne vydala do Lindexu na Floru. Podle jejich webu se tam totiž nacházela skladová zásoba celkem dobře vypadající úplně obyčejné černé kabelky. Přesně jsem věděla, že jí potřebuji a ani její cena, 799,-, mě neodrazovala. Do Lindexu jsem dorazila a započala pátrání po celé prodejně. Logicky byste předpokládali, že bude viset u ostatních kabelek a serepetiček. Ale kdepak. Musela jsem odchytit paní, která mi ovšem sdělila, že ten web mnohdy kecá, ale že se mrkneme. Kabelku (poslední 2 kusy) jsme nakonec našly. Visely na háku na zelených mikinách (wtf..). Překvapila mě velikost kabelky a fórový materiál (klasická tenoučká koženka). Přesto měl můj mozek akutní potřebu tu věc koupit. No a u poklady maj takový ty blbý lákadla, takže jsem přibrala šátek.. Odcházela jsem celkem spokojená. To byl čtvrtek odpoledne s tím, že v pátek mě čekaly přednášky ve škole.
Přišla jsem domů, zahodila věci a celá natěšená jsem naházela věci potřebné na druhý den do nové tašky. S pocitem, že to byla dobrá koupě, jsem se věnovala klasickým činnostem a večer jsem šla chrnět.
Klasicky ráno snídaně, do kabelky jsem přihodila ještě notebook a vyrazila jsem do školy. Jediné štěstí je, že nemusím jezdit MHD, jinak by mi odpadlo rameno. Jak jsem plná spokojenosti a pocitu, že mám něco nového, dojela do školy, zjistila jsem, že tahleta skvělá kabelka se začala trhat. Horní lem totiž (nemá nikde žádný zip ani magnet) je v podstatě čistě ustřižená koženka, která je pouze lehce "zadělaná" tavným plastem, kterým se ukončují lemy, které nejsou zašít a mohly by se třepit. Jenže tahle koženka byla tak tenká, že se prostě začala trhat. Čím víc jsem jí nosila, tím horší to bylo. Nehledě na to, že mi do tašky každý viděl..
Sama jsem si začala vyčítat, že tohle jsem si vážně mohla odpustit. Zalovila jsem ve svém šuplíku a vytáhla ony dvě velké kvalitní kabelky, které tam na mě čekaly. Je to značka Dara Bags. Jsou to ručně šité kabelky, které se zrodily z nápadu ostravské maminky, která se na mateřské nudila :) nyní má slušně rozjetou firmu, která šije nové a nové kabelky z krásných látek, krásných tvarů. PROSTĚ BOŽÍ! Kabelky samozřejmě nejsou pro každého a já jsem dost vybíravá, ale tady jsem se našla. Cenově se pohybují ve vyšší kategorii, ne jako pytlík za 499 z HM, ale proboha, dneska ani kuře zadarmo nehrabe, natož pak tak šikovné švadlenky, jako jsou právě v Dara Bags. Mám doma už několik kousků, od velkých kabelek, přes střední kabelky až po malé kosmetické taštičky. A rozhodně jich bude víc! Jen ještě najít nové výmluvy, proč že si zabírám další šuplík..
Rozhodně doporučuji! Investujte do kvality a vystupte z davu!!

Naděje umírá poslední

2. února 2018 v 21:21 |  Život po maturitě
Naprosto dokonalá příležitost. Zkouškové je v plném proudu a já se nestíhám učit, protože jsem za prvé prokrastinátor a za druhé chodím do práce. Ale vzhledem k tomu, že na každý předmět mám tři pokusy, tak v tom nevidím takový problém. Vlastně tam vidím stále tu naději, že se nade mnou vyučující slitují, nebo že se nějakým neuvěřitelným zázrakem naučím danou látku asi tak za dvě hodiny..
Ale přeci jen se zázraky dějí. Minulý víkend jsem si zpracovala poznámky z předmětu, ze kterého jsem dnes dělala zkoušku. V pondělí jsem si je chtěla vytisknout. Na to jsem samozřejmě zapomněla. V úterý jsem v práci nebyla, dělala jsem zkoušku. Takže poznámky jsem tiskla až ve středu. Ale já si poznámky potřebuji ještě barevně označit svými perfektními zvýrazňovači, což při 46 stránkách full textu, chvíli trvá.. No, takže jsem se v podstatě začala učit až včera odpoledne po příchodu z práce a v půl 11 jsem byla tuhá. Nestihla jsem ani zdaleka přečíst půlku.. Dnes ráno jsem vyrazila na zkoušku s tím, že si jí příští týden zopakuji. Jak zlatí ti vyučující jsou!! Se spolužákem jsme oběma vyučujícím říkali v podstatě naprosté nesmysly, které nám zrovna vysvitly.. Nikdy bych si za svůj dost chabý výkon nedala ani známku, natož pak zápočet. Ale ano, naděje umírala poslední. Naděje, že se smilují a dají mi zkoušku. A tak se to stalo - všichni dnešní účastníci prošli :D

A tak zní poučení - nevzdávejte se naděje!

Totální vyčerpání

31. ledna 2018 v 14:28 |  Život po maturitě
Nikdy si nejsem moc jistá, čím to vlastně je.. přijde den, někdy je to týden, někdy víc, kdy jsem naprosto hotová. Angličtina má pro to krásný výraz - exhausted. Neumím to přesně přeložit, ale je to ta chvíle, kdy ve vás nezůstane ani kousek energie..
Zrovna teď je ta chvíle. Zkouškové je stále v plném proudu, ačkoliv se snažím na 180%, tak to neni jednoduché a tři zkoušky jdu dělat na druhý pokus, jednu dokonce na třetí.. Do toho chodíte do práce, kde se plánuje další sezóna, takže listujete tisíce nových položek a nesmíte udělat chybu. Do toho musíte uklidit ten příšerný binec, co se neustále vytváří v bytě a vy ani nevíte, jak se to tam dostalo.
A pak to přijde - naprostá černota, žádná myšlenka (minimálně žádná kloudná myšlenka, páč na utrácení myslíte pořád). Nejradši byste si zalezli do postele a spali několik dní v kuse. Vlastně co do postele. je to ta chvíle, kdy jste schopni usnout úplně kdekoliv (nezavírejte oči v MHD, to se může vymstít). Už v podstatě jen přemýšlíte nad tím, kde nabrat ten čas navíc na další spánek..
Můj koloběh dne vypadá asi takhle: ráno naprosto vyčerpaná vylézt z postele a vypravit se do práce. Dolézt do práce a hned si lupnout rychlého cukru. Po 3 hodinách na školení už to pomalu vypadá, jako že jsem chodící mrtvola. Následuje oběd z fastfoodu, protože z vyčerpání a nedostatku času nestíháte vařit. Teď musím doklepat zbytek dne. Ještě mě čeká cesta pro recept do Podolí, což znamená naprosto opačný směr, než kterým potřebuji jet.. V pátek mě čeká další zkouška, na kterou nic neumím ještě pořád. Ale nemůžu se obrat o spánek, protože to už bych ráno nevstala..
No, je to skutečně zajímavé, tahleta nová zkušenost práce vs. studium :D

Jak to vlastně vypadá?

22. ledna 2018 v 16:48 |  Život po maturitě
Jsem tu zpět! Našla jsem ve svém plném programu chvíli na napsání článku.

Jak to vlastně vypadá, když pracujete a studujete? Budu upřímná - není to takový ten krásný život, kdy vám následně zvýší plat úměrně tomu novému vzdělání. Ne. Ve skutečnosti vám začnou kolegové buďto závidět nebo házet klacky pod nohy. Naštěstí mám skvělýho šéfa, který drží nade mnou ochranou ruku (ne, že by se to ostatním líbilo). Závistivci typu nikdy nestudovali nebo s velkými obtížemi dodělali bakaláře a na nic dalšího už neměli o vás budou roznášet drby, jak práci nestíháte, jak se v práci flákáte a učíte se. No jo, je zkouškový, to učení ke mě v podstatě přirostlo a chodí se mnou všude, včetně práce. Ale ne, neučím se tam.. Pak jsou tam ti, kterým se absolutně nebude líbit, že si berete dovolenou celý den na jednu hloupou zkoušku, která zabere tak hodinu. O co jde? Moje dovolená, můj čas! Ale víte co? Prostě je ignorujte. Narvěte si sluchátka až do mozku a buďte v klidu, jako já :)

A jak to vypadá ve škole? No, nejdřív se flákáte a říkáte si, jak to všechno bude jednoduchý. No, a pak přijdou termíny a vy tušíte, že vám trochu začíná hořet koudel u zadku. Ale v pohodě, jeden víkend sednete, nejíte, nepijete a uděláte všechny seminárky a eseje najednou. Ale tím to nekončí. O chvíli později zjistíte, že tak nějak nemáte zpracovaný podklady pro učení, ale protože jste strašnej prokrastinátor, tak raději přepíšete celý sešit s řečtinou, než abyste se pustili do toho, co opravdu hoří (poněvadž řečtinu a zkoušku máte dávno hotovou). No a nakonec se nakopnete a hrdě si nosíte svoje barevný papíry s poznámkama. V den zkoušky ale zjistíte, že to bylo málo a můžete tam mít barvy, kolik chcete, ale v momentě, kdy paní doktorka vytasí modely, který vás víceméne minuly, tak jste stejně v pytli. A pak, když se vám snaží pomoct, aby vás nemusela vyhodit, jen čumíte na odchlípnutej koberec ze zdi..

Je to moje volba, můj boj. Ale baví mě to :D testuju svoje limity a svojí paměť a jedním (nebo dvěma a více) neúspěchy se, rozhodně nenechám odradit :)

Co se stalo?

2. prosince 2017 v 19:36 |  Život po maturitě
Proč jsem takovou dobu nic nesdílela.. Jak to vyjádřit. No. Já studuji VŠ :D založila jsem tenhle blog hned po maturitě, kdy jsem se pokoušela dostat na VŠ, což jak víme, nevyšlo. Další rok jsem to zkusila znovu, ale taky to nevyšlo.. Pak jsem skončila ve staré práci, získala jsem novou, odletěla za dědou, nastoupila do nové práce a po týdnu jsem skončila.. Po dvou měsících ťapkání po pohovorech a smiřování se s odmítnutím jsem získala práci snů. Začalo se mi dařit, začala jsem si být víc jistá. Od března jsem si vybírala školy ne podle zaměření, ale podle typu, tzn. kombinované a prezenční. Následně jsem se připravovala na přijímací zkoušky.. V červnu to všechno přišlo. A ejhle, jaké překvapení, když jsem se o měsíc později dozvěděla, že jsem přijatá na dvě školy ze tří :) vybrala jsem si tu pražskou a jsem ráda, že se můžu pochlubit, že studuji FFUK Indormační studia a knihovnictví. Jo, zní to strašně jednoduše, ale ve skutečnosti je to docela záhul a to dvojnásobný, protože jsem "dálkař" a učím se sama. V létě jsme pak konečně spolu s přítelem odletěli (opět za dědou) na dovolenou a MOC jsme si to užili :)
Po návratu do práce a do nového školního procesu jsem si musela vybojovat možnost studia v době pracovní. Rada pro všechny dálkaře - když fakt chcete studovat, tak prostě bojujte a neberte ne a možná jako odpověď. Je to váš boj.
Začali mi měnit v práci struktury, plno lidí odešlo. Neříkám, že by mě jejich odchod těšil, u některých mě to skutečně velice potěšilo a u některých zase ne.. Co bude ale největší kámen úrazu, až se mě pokusí přestěhovat z mého místa na jiné :D to opravdu nepůjde..
A jen tak mimochodem, v září jsem se stala majitelkou auta :) mám naší krásnou berušku. Čas, kdy budu spokojenější, nastane v momentě, kdy prolezu prvníma zkouškama a budu mít jistotu, že budu sedět tam, kde sedím teď :D

Jaká je ta moje

8. května 2017 v 18:49 |  Život po maturitě
Chvilka pro sebe. To je taková chvilka, kterou by podle mě měla mít každá z nás. Každá tahle chvilka vypadá jinak.

A jak vypadá ta moje? Říkala jsem si, že si takovou chvilku budu dělat i v práci, ale úplně nevím, jak by měla vypadat :D dělám si ji tedy doma (tohle tady neberu jako "doma", ale jako přechodné stádium). U mě to vypadá tak, že si vyndám svůj kosmetický kufřík, kde přechovávám hlavně laky a celkovou péči o nehty a jdu si patlat. Začínám odlakováním nehtů, následným ostříháním a zarovnáním (nějak nefunguju s dlouhými nehty, ani nemůžu, páč by mi drnkaly o struny na hmatníku), zarovnám si kůžičku a dám na ně výživu. Chvilku je nechám být a věnuji se obličeji - úprava obočí, vyčištění pleti hezky kartáčkem a gelem, následně nějaká maska a miluju, když si pak dávám na obličej svůj levandulový olej a také Tea Tree oil a vmasírovávám si je do obličeje, no prostě slast :D pak se vracím k nehtům a půl hodiny vybírám barvu a jestli si nehty ještě nějak ozdobím (prostě ženská klasika že jo). Když konečně najdu tu správnou, tak můj lakovací proces trvá vždy strašně dlouho, takže ho tu rozepisovat nebudu :D jak ráda bych pak tohle všechno doplnila válením se ve vaně, ale žádnou nemám a sedat si do sprcháče nebudu.. Takže to doplňuju jen sprchou, hezky masáží hlavy při mytí vlasů a následnou aplikací vlasového olejíčku (ten nejlepší na světě je L'Oreál Professionnel Mythic Oil - dá se už normálně koupit). Takhle se převlékám do pyžama, lezu do postele a ačkoliv se poslední dobou snažím číst si materiály na přijímačky místo filmů, vždycky to dopadne tak, že budťo usnu, a nebo se s přítelem dívám na film :D

Chvilka pro sebe nemusí být jen doma. Občas si chvilku pro sebe udělám i někde v obchodech :D když vím, že si zrovna můžu zautrácet, tak mě nikdo nezastaví :D dostávám se do rauše a přesně je to taková moje chvilka :)

A jak trávíte tu svojí? :)

Kam dál