Únor 2016

Ten nejpříšernější zvuk,...

25. února 2016 v 17:15 Život po maturitě
...který najdete ve svém mobilu, vás zaručeně probere. Nejlepší asi je ten telefon ještě nechat někde dál od postele a dát si buzení tak na pět minut, protože než k tomu telefonu dojdete, trvá to mnohdy i déle.
Takže ráno? Vyhrabat se z postele, utnout ten infartkyzpůsobující zvuk a začít něco dělat. Každý má ráno jiné. Já obvykle začínám studenou vodou hozenou přímo na ksicht, protože věta "bez kafe se neprobudím" nějak nesedí ke mě. Kafe piju, ale prostě se probudim i bez něj. To jako když vám dojde kafe, tak budete celý den spát? To asi sotva ;) A navíc zdraví nic nepřidává. Když už, tak pijte černý nebo zelený čaj. Kofeinu to má taky dost :)
Ráno pokračuje vymýšlením, co na sebe. Ne, džíny a triko už půl roku není v mém denním oblečení. V mojí práci totiž džíny neberou jako vhodné oblečení.. Takže klasika - punčocháče, jedna z černých sukní, pěkný topík. Přesouváme se k nandání si obličeje na ten, co jsem se ním ráno probudila. Už vypadá celkem i prokrveně, což ale způsobil proud studené vody, kdy se přesně ta studená voda do obličeje zapíchala jako jehličky. Takže nějaká klasika - stíny, asi tužka, řasenka, obličej, no dobrý už vypadám jako člověk. Jo a vlastně z toho kokrhelu bych taky mohla něco vytvořit. Rovný, vlnitý, drdol, culík?.. Posledně jsem s culíkem vypadala jako idiot, na kudrny nemám čas, z drdolu mě bude bolet hlava.. No tak to párkrát přejedu, ono to pak stejně během dne sedne úplně jinak. Takže hotovo.
Snídaně. No tak jasně, něčim ten chleba zapiju, takže kafe. Čaj totiž moc dlouho chladne. Nebo ještě mlíko, ale tohle je hnusný, samotný se pít nedá. Tak zapnem notebook. Matouš ale ještě spí, takže na zprávy to nevypadá. Takže chvíli sedim, klikám, a pak to balim. Ježiš, 7:20. No tak dobrý, když vyrazim ve třicet, v kanclu budu v padesát, deset minut do osmi.. No pohoda prostě. Jo, ale běžte si svižnou chůzí na podpatcích, z kopce, na náledí, že ano.. No tak holt dojdu až v 8. Stejně tam budu zas jako první. Zuby, boty, kabát, šála, voňavka, kabelka, mobil, klíče, mp3.. Tak asi dobrý. Pa Máťo!... Z postele se pokaždé ozve něco jako: hmm... Sluší mi to viď?... Hmm... Takže můžu jít!

Pro ty z vás, co se neumí budit sami - měli byste se to naučit. Jednoho dne nebudete bydlet s maminkou, ale když se vám poštěstí, tak s životním partnerem. A když se vám nepoštěstí, tak se smradlavým spolubydlícím na koleji.. A ti vás z postele tahat nebudou, protože váš život je jim úplně u zadku ;) no, životnímu partnerovi úplně ne, ale on nebude vyšilovat za vás, že vy něco nestíháte :)

Vzpomínky

24. února 2016 v 13:20 Život po maturitě
Osobně mám chutě a vůně spojené s různými věcmi.. Tak třeba teď - jím předražený, výborný, citronový muffin z Marks and Spencera a vzpomínám. Zavřu oči a všechno vidím - naproti mě táta a máma, vedle mě ještě malinká ségra, napravo je náš kamarád a nalevo je jeho syn.. Jsme v Itálii, v malinkatém hotelu, kde naprosto výborně vaří. Všichni unavení, protože celé dny trávíme na sjezdovkách. Jsme totiž v Dolomitech a já jsem ten den zdolala Sella Rondu - nejdelší lyžařskou trať vůbec. Byl to zvláštní den, a tak jsem si mohla dát drahý citrnový dezertík, který se rozpadal už jen při pohledu na něj a byl plněný citronovým sladkým krémem. Ráj na zemi. A přesně takhle byl udělaný i můj muffin.. Celkově mám s vůněmi a chutěmi dost vzpomínek. Jakmile cítím někde grilované souvlakia jsem v tu ránu na Kypru u rodiny. A tak to prostě mám. Vůně a chutě mě pojí ke vzpomínkám, a proto, když chci zavzpomínat na nějakou událost nebo osobu, dám si věc, která mi to připomíná a jakoby se to zrovna dělo :) vím, že už nikdy nic nebude takové, jaké to vždy. Život se mění, ale vzpomínky vždy zůstávají..

Nový typ blogu?

14. února 2016 v 15:59 Život po maturitě
Po chvilce přemýšlení jsem si tak říkala, jak by bylo fajn, kdyby lidé věděli, že i když můj život vypadá složitě, tak se snažím si ho ulehčit.. Možná bych mohla udělat takového "průvodce" mým ránem nebo mojí cestu do práce nebo den v práci a cestu domů. Sice v práci dostávám docela slušnou čočku za úplné nesmysly a nároky, které jsou na mě kladené se vymykají normálu, ale jsem celkem spokojená.. Sice až přijde výplata tak většinu odevzdám za to, co je třeba zaplatit a pokud něco potřebuju, tak to samozřejmě taky koupím a pak se zbytek měsíce plácám pořád dokola v tom samém - bezpeněžním stavu :D říkala jsem si, že tenhle měsíc bych to chtěla udělat jinak, ale pak mi to došlo. Jedna přihláška stojí 500. A já pošlu tři. Mínus 1500 :D nevadí že jo. Nevím sice proč se říká, že vzdělání je to, co dostaneš zadarmo, když jsem vyplácla nezpočet peněz v průběhu základky a střední..
Můj momentální stav mi tak nějak vyhovuje. Já nějak nevím, ale vždycky jsem byla zralá na flákání. A teď? Od 8 do 4 nebo od půl 11 do 7 v práci a kdykoliv jindy jenom flákačka. Když mám zrovna chvíli (a peníze) tak se jdu cournout po obchodech - mimochodem, nemáte typ na černou sukni?
Takže shrnutí - mohla bych svoje flákání vyplnit blogem :)

Pejsek?

8. února 2016 v 17:22 Život po maturitě
Poslední dobou přemýšlím o pejskovi.. Moje Chisinka mi moc chybí, byla jsem zvyklá na to, že pořád někdo někde kňučí a otravuje. Milovala jsem ty její pazvuky.. Chybí mi psí kožíšek a zapíchané psí chloupky úplně všude.. Mým vzorem se stává sestra mého přítele. Už asi 6 let má pejska. Jmenuje se Murphy a je to takový ten teriér nebo tak něco. Je trochu přerostlý a přecitlivělý až hrůza, ale společně s jejím přítelem ho milují. Murphy se naučil být přes den v bytě sám, když je panička a páníček ve škole nebo v práci.
Vzhledem k tomu, že mi k srdci přirostlo plemeno ridgebacka, tak si neumím představit, že bych vychovávala něco jiného. S Chisinkou bylo plno práce, ale krásně se všemu naučila. Dokonce cvičila za piškotky (udělala by pro ně cokoliv, takže ze sedu do lehu, z lehu do sedu a pořád dokola). Mám dojem, že bych jí tím měla zpátky. Ty představy o pelíšku, o kníkání ze spaní, o granulkách, a tak podobně, mě čím dál tím víc lákají. Nejraději bych si chlupáčka jela vybrat hned.
Ale takový pejsek není jednoduchá investice.. Co když majitel bytu nepovolí pejska? I když ve smlouvě to není, že by byla zvířata zakázaná, takže tohle je sporná otázka.. Co když nebudu mít dost času na výchovu a vyroste z toho drzá bestie? Co když se mi zaběhne v Praze? Co když se nepohodne s ostatními psy v domácnostech, které navštěvujeme?.. Tyhle otázky mě trápí, ale na druhou stranu by se mi tak moc líbilo jí všechno znovu učit. Schovávat se jí, lítat s ní venku, samozřejmě si ji trochu rozmazlovat. A to, že by mi mohl dělat radost takovou dobu, jako mi jí dělala Chisinka.. Takovou touhu jsem asi ještě necítila. Ale co by na to přítel? Když nemá rád jejich pejska (on ho totiž nechtěl)? Měl by rád tohle stvoření? Co na to máma? A táta? Odsoudili by mě za to, že chci tohle potěšení a chci ho mít v bytě? Vážně nevím, ale když se mnou Matouš není v bytě, cítím se tam tak sama, že to snad horší být nemůže.. A vstát kvůli ní dřív a jít na procházku a vidět, jak loví žížaly.. Myslím, že psaním tohoto článku jsem sama sebe přesvědčila. Teď začíná ten horší boj.. Přesvědčit o tom svoje okolí :)