Březen 2018

Hubnu?

7. března 2018 v 11:30 Fitness deník
No upřímně - moc ne :D
Moje snahy vždycky něco zmaří. Tentokrát se se mnou vsadila moje máma o moje krásné a hodně drahé šaty. Nabrala jsem totiž tolik, že je prostě nezapnu. Takže sázka zní - do léta zhubni nebo si pro ně přijedu. A tak začala ta úmorná snaha..

Rovnou jsem řekla, že to budu držet všechno až po zkouškách, protože jinak to nedám. Jak jsem řekla, tak jsem udělala. Nastartovala jsem to tzv. barrandovskou dietou. Je to dieta, kdy toho moc nejíte, a tak nějak přežíváte. Má vás to jako nastartovat a zhubnete asi 5kg (to nemůžu potvrdit, já nemám váhu totiž). Hned po shlédnutí snídaně dostanete menší infarkt. 3 piškoty nebo plátek sýra je totiž sakra málo. Ale jo, zvládnete to. Zapijete to kafem a jedete dál. Prvních deset minut jste v pohodě. Jakmile ale vylezete z domu, vaše smysly zbystří. Najednou cítíte všechno. Teda všechno jídlo. Cítíte i to, co si včera k večeři dala prodavačka z Alberta. No, a pak dorazíte do vestibulu metra. A tam jsou takový ty pekárny. No a je ráno, takže čertsvý pečivo přijelo. Ta vůně toho jablečného šátečku se skořicí se line až ven a vy se tak tak držíte, abyste neuslintli.

Takhle doklepete ten týden. Drželi jste se statečně a nic jste neporušili. A teď to začne - co dál? Tohle už držet nebudete, vždyť by vás to zabilo. Špetka nějakých chrupínek vám neublíží.. Uuuu, brambůrky v akci. Hm, tuhle omeletu zapiju colou.

Ale pak jdete do obchodu v naději, že najdete něco podobného té boží sukni, co jste náhodou objevila před týdnem a fakt vám slušela (a taky jste si jí koupili, že jo). A navlíknete na sebe šaty, co jste si vysnila z modelky na netu (která v tom stejně takhle reálně nevypadala, protože jí kdeco dodělali nebo ubrali). No a zjistíte, že máte podivný nateklý ruce. A ty šaty vám dělaj tak velký boky, že těžko projdete dveřma normálně. Tak tam chvilku stojíte a říkáte si, že by ty šaty byly jinak fajn. A v tu chvíli to ve vás hrkne - vždyť to tak jednou být může. Vždyť se jen stačí snažit..

Poslední odstavec je situace z víkendu. Vysnila jsem si šaty, ale v realitě mi dělaly ještě větší poprsí a obří boky. Kromě toho na mě byly moc dlouhé, což mě dělalo ještě širší a menší. V předchozích odstavcích jsou ale pouze moje myšlenky. Vždycky všude téměř běhám, takže se nestíhám pozastavovat nad vůněmi (ale vím o nich samozřejmě) a už vůbec ne si je kupovat. Když mám hlad, tak sním jabko (po kterém mám ještě větší hlad) a nebo se ponořím do práce tak, že na nic jiného nemyslím. A vyplácí se to - nejsem už tak nateklá a ráno moje břicho nevypadá, že se chystáme někam odletět, jako vzducholoď. A z toho mám radost. Teď k tomu začnu cvičit a věřím, že výsledky přijdou brzy :)

Sociální bublina

6. března 2018 v 12:40 Život po maturitě
Nebo taky Sněhulka. Nebo moje krasavice inteligentní. Nebo taky Fabia. Říkám jí všelijak a je to jedno z mých nejoblíbenějších míst. Tohleto moje autíčko používám každý víkend na výjezdy mimo Prahu. Jezdíme v něm většinou ve dvou, občas ve více lidech. Prostě taková ta klasika. Přijala jsem ji jako první velkou zodpovědnost a myslím si, že zatím to vedu celkem dobře.

Proč sociální bublina?
Jsou totiž dny, kdy se už ráno budím s pocitem, že to tady fakt nemůžu vystát a zanedlouho to vyhodím do povětří. Že moje práce stojí za prd a určití lidé, které v ní potkávám, taky (to je ale realita, ne jen moje myšlenky). Takže v podstatě skutečně od rána ten den bude stát za houby. Dřív, když jsem fakt musela jet tím MHD, to bylo snad ještě horší. Lidi nekoukají na cestu, vráží do vás, když vidí, že vám ta taška za chvíli oderve rameno, tak vás prostě sednout nepustí. A v momentě, kdy takhle musíte převážet třeba ještě lyže, přeskáče a celkově výbavu na hory a omylem někoho švihnete po hlavě lyžema, no tak se můžou poto.. Ale byla to jejich chyba, vy totiž nemáte oči na zadku.. A teď, když vím, že ten den opravdu bude stát za houby, tak se prostě zavřu do svojí sociální bubliny. Do auta. Absolvuji normálně hodinovou cestu do práce během 15ti minut. Nikdo do mě nestrká. Můžu si písničky pouštět nahlas a ne si rvát sluchátka až do mozku. Sedím si v klidu na svém sedadle a nikdo mi každou chvíli nešlape na nohy. A to je přesně ten efekt - všechno je růžovější, moje sociální bublina mě chrání před vnějším vlivem a já jsem spokojenější. A pak je to lepší i pro moje okolí (věřte mi). Nejsem tak zpruzelá, nechodím věčně zamračená a občas se stane, že se na lidi kolem i usměju. Je to skutečně vzácná situace, takže pokud se vám někdy stalo, že jsem se na vás jen tak usmála, je to pro vás pocta. Normálně bych vás totiž totálně zabila sveřepým pohledem..
Myslím si prostě, že život s autem je jednodušší. Všude se dostanete a když potkáte blbce, můžete si hezky ulevit tím, že ho pořádně protroubíte.

Jo a otázky typu - nejsi na auto moc mladá? K čemu ti auto bude? -> Nejsem a je vám do toho prd. Každý je tak mladý (či starý), jak se cítí!!